Andělé bez hranic

Zdravím vás, moji milí čtenáři.

Stejně jako vy, se i já v těchto časech potýkám s mnohými změnami, ať více či méně závratnými. Přijde mi, že nás v současné době provázejí bouřky a turbulence takřka na každém kroku. Jako by už všechno na téhle planetě mělo plné zuby toho starého systému existence. Závratnou rychlostí se snažíme přeměnit sami sebe, stejně tak jako se snaží změnit příroda okolo nás.

Rozsáhlé záplavy, poté silná vedra doprovázená silnými bouřemi. To je jen odraz bouře, která se odehrává v naších nitrech. A zároveň nás tohle všechno nutí ke změnám, k rozsáhlým změnám v našich vlastních životech.

Zrovna v těchto dnech se v mé vlastní rodině odehrává také rozsáhlá bouře. Tuto sobotu má můj bratr svatbu. Přípravy, které jsou v plném proudu, znovu rozvířily uklidněné  vztahy v mé rodině. Znovu byla rozvířena témata ohledně rodině v Bulharsku, rodině tady, naší vlastní matky, stejně jako té nevlastní, otázky dětí a manželství atd atd. V podstatě to, čím jsme my dva s bratrem, jakožto děti rozvedených rodičů nejvíce trpěli. Samozřejmě se do toho zapletla i finanční otázka atd atd.

Jsme na vrcholu rozsáhlé změny nejen ve svých životech, ale také ve svých myšlenkách, pocitech a snech. Lidé, kteří si byly jistí svojí nepostihnutelností, najednou museli začít čelit právu a spravedlnosti. Lidé, kteří byly usazeni ve svých domech a majetcích, najednou musí čelit ztrátě majetku a všeho hmotného, co představuje jejich vzpomínky na staré časy. Lidé, kteří se celý život schovávají za přetvářku, musí začít čelit skutečné pravdě o sobě samotných. Ať už je ta pravda jakákoli.

Jak probíhají čistky v našich životech, jednu po druhé shazujeme svoje masky, za kterými jsme se tak pohodlně naučili schovávat. A pociťujeme nejistotu. Mnoho stránek nás samotných se cítí nejisté, protože nejsou zvyklé být odhaleny na povrch.

Emoce víří, jak nás události dostávají na kolena. Tento rok je jakýkoliv, jen ne takový, jaký jsme ho chtěli mít. Ale jak se snažíme odrážet ode dna, zjišťujeme, že je v nás pořád ještě dost síly. Nejspíš si to neuvědomujeme, ale čerpáme ji právě z toho dna, ze kterého jsme se odrazili.

Čeká nás něco nového a převratného, ale zatím ještě jsme nuceni pohlédnout do tváře pravdy. Zatím jsme nuceni setrvat v té realitě, která nás dusí a škrtí a změnit ji. Změnit sami sebe, abychom se mohli dostat na další úroveň svých vlastních životů. Pomaličku pomalu jsme nuceni dostat se až za všechna dřívější pravidla, která dosid ovlivňují a ovlivňovala naše životy tady na Zemi. Někteří jsme odhodlaní, někteří okolnostmi ponoukáni, všichni jsme však nuceni překonat ta stará paradigmata, která určovala způsob, kterým bychom měli vypadat, kterým bychom měli uvažovat, kterým bychom se měli chovat vůči ostatním.

Nejde o to ta pravidla zničit, nejde o to s nimi bojovat. Nejde o to, nenávidět svoji minulost. Jde o to přijmout ji jako součást sebe, ale zároveň ji překonat. Vyrovnat se s tím vším, co nás potkalo, ale už se tím dál nenechávat ovlivnit. Jde o to najít novou cestu životem pro sebe i svoje blízké a přijmout ji. Přijmout novou budoucnost, která se nám nabízí. Přijmout ji takovou, jaká je, bez otázek a předpokladů, na které jsme byli zvyklí celou minulou éru lidstva.

Pokud budeme od své budoucnosti něco očekávat, znamená to, že se stále nějakým způsobem držíme starých pravidel uvažování, která tolik škrtila a škrtí naše dosavadní životy. Budoucnost naše předpoklady překoná, proto bychom ji měli umožnit, aby k nám přišla sama volnou cestou a byla jednoduše taková, jaká chce být.

Ale abychom byli něčeho takového schopni, musíme ji nejdříve udělat místo. Proto se v tuto dobu potýkáme s tolika ztrátami. Z našich životů musí odejít to staré, abychom udělali místo pro to nové. Ono nové se pak samo projeví.

Mějte se krásně!