Když hmota je to samé, co duchovno
21. 9. 2016
Tak jak to nyní ve fázi svého vývoje vnímám já, duchovní jsme všichni. Máme tuto podstatu. Zde jsme však ve hmotě a tedy projevujeme se přes hmotu. Hmota může mít různé podoby. Může se jednat o vyjádření svých myšlenek psanou či mluvenou formou, o výrobu jídla, sázení stromů, prodávání v obchodě, běhání a jiné nespočetné projevy.
Podle mě jsme sem všichni přišli projevit svoji duchovní podstatu, sebe. Čím víc budeme duchovní, tedy blíže sobě, tím více své podstaty budeme projevovat ve všem, co budeme dělat a co nás bude těšit. Každý z nás tedy už více či méně kus svého duchovna projevuje. Jde o to projevovat svoji podstatu postupně stále více. To se bude dít, když budeme se přibližovat sobě, své duchovní podstatě a budeme se jí tak čím dál více otevírat.
To, čemu se věnujeme, jak reagujeme, tak v podstatě odpovídá míře, jaké jsme se otevřeli sami sobě, své duchovní podstatě. Hmota tak není a ani nemůže tu být oddělená od duchovna, jelikož my jsme duchovní podstata, která se zde projevuje ve hmotě.
Na cestě našeho vývoje k sobě, budeme často mnohokrát vychýleni z rovnováhy hmoty a ducha. To, abychom si uvědomili (prožili), že hmota a duch není oddělen a že jen ego to odděluje. A tak někteří z nás budou v tomto životě hrnout materiální statky a jiní se vydají na cestu svého vnitřního rozvoje až tak, že zdánlivě ztratí kontakt s hmotou. Není to vždy v takovém extrému, jak tu popisuji. Avšak chtěla jsem tím vymezit dvě naše polarizační směřování. Obojí vnímám totiž jako vychýlení z rovnováhy. Každému člověku toto jeho vychýlení ať už jedním či druhým směrem bude do života přivádět takové zkušenosti, které mu mají pomoci pochopit, že hmota není špatná a duchovno není špatné a že je to jedno a totéž jen v jiném kabátě.
A tak ten, který usiluje jen o materiální statky, bude v průběhu svého života vystaven situacím, které mu mají pomoci pochopit, že materiální statky mu nezaručí bezpečí, zdraví či lásku a zakusí často pomíjivost tohoto. A tomu, který je vychýlen opačným směrem, bude pomoženo prostřednictvím situací, které ho mají přimět pochopit, že materiální statky nejsou špatné, že jsou jen odlišným projevem stejného a že mu mají pomoci postarat se pomocí nich například o své tělo, které tu všichni potřebujeme.
Materiálně orientovaný, pokud pochopí a bude se tak přibližovat rovnováze, bude postupně své činnosti, které mu budou vydělávat na živobytí, měnit tak, že budou stále více prospěšné ostatním, budou mít stále větší obsah, budou odrážet stále více jeho samotného. A navíc tento člověk bude mít nutkání některé své přebytečné materiální statky začít kreativně využívat i více pro prospěch ostatních. Ten, kdo byl vychýlen obráceně, a pochopí, bude mít tendenci začít žádat a přijímat materiální statky za svoji činnost, za svoji vydanou energii.
Zjednodušeně řečeno, ten s převahou hmoty se bude učit dávat, propouštět a ten s převahou duchovna se bude učit žádat a přijímat.
To, co vám tu píši, vychází opět z mé vlastní zkušenosti. Pro mě peníze nebo jiné materiální bohatství nebylo nikdy tím důležitým, nikdy jsem v tomto životě neměla potřebu hromadit nebo se rozhodovat podle toho, co mi to materiálně přinese. Když mě například život opakovaně postavil před rozhodnutí jít do dobře placeného zaměstnání nebo jít do zaměstnání, kde budu vydělávat sice málo, ale umožní mě to po nějakém roce být svým vlastním pánem a dělat něco, co má podle mě smysl, má volba byla opakovaně jasná.
Postupně, jak jsem se nevědomě posouvala k sobě, jediné, co pro mě mělo smysl, byl duchovní rozměr všeho a já si to chybně vyložila, že to znamená žít velmi skromně a vydávat více než přijímat. Já vydávala hodně energie pro jiné, odpovídala na dotazy známých či cizích lidí, psala několik let články, a jiným způsobem se s ostatními jen tak dělila o své třeba i těžce získaná poznání. Byla jsem přesvědčena, že to nemá být za peníze, že za to nemám nic přijímat a že jsem tu „odsouzena“ vše ostatním takto předávat bez jakéhokoliv vyrovnání této mé vynaložené energie. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že hmotu nepotřebuji. To nyní vnímám jako můj velký omyl.
Postupně jsem však začala cítit nerovnováhu mezi tím, co vydám, a co dostanu. Ne, že bych živořila, ale necítila jsem rovnováhu mezi tím, co lidem dávám, a co dostávám. Tím, jak se posouvám k sobě, roste i úcta k mému poznání, jelikož si čím dál více vážím sebe a tak i toho, co ze sebe vydávám.
Zapomněla jsem však do nedávna žádat ostatní o vyrovnání, o jejich energii, ať už v podobě různých materiálních statků, času, a jiných jejich možností. A až poté, co jsem uviděla toto své velké omezení, tento můj velký chyták mé mysli ovládané egem, já dospěla k poznání, které vám tímto svým článkem nyní sděluji. Tato má lekce není u konce, stále se učím přijímat. Jen už toto své omezení, které se neustále zmenšuje, mám ve svém vědomí a vím tak, s kým mám tu čest.
Všichni postupně pochopíme, že hmota a duchovno je jedno a to samé. Proč? Protože stejně jako náš vnitřní vývoj je tvořen námi, jelikož jen mi sami si rozhodujeme, do jaké míry se budeme uvnitř sebe otevírat, tak i hmota je jen našim výtvorem.
Petra Jelínková
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
