Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Duchovní probuzení a náš současný život

9. 9. 2013
Existuje jeden hlavní úkol, který jako duše máme a který dříve nebo později všichni splníme. Tímto úkolem duše je (a je to také důvod, proč si procházíme různými inkarnacemi) pomocí vlastních zkušeností dojít k poznání (osvícení, jestli chcete). Protože se ale během inkarnací občas dostaneme do situací, které v danou chvíli nedokážeme pochopit, vytváříme si tzv. karmu, která se stává druhotným úkolem duše. Pochopením nepochopeného dojít k onomu poznání. Co je ale naším úkolem zde na Zemi? Co je úkolem našeho fyzického těla?

Naučit se žít život, který mám k dispozici a naučit se ho užívat. A pochopením skutečných pravd dojít k poznání. Musíme se vymanit z okovů, které nám nasadila společnost a rodiče pod tlakem společnosti. Musíme odhalit podvědomě zafixované vzorce chování, které jsem sbírali celý život a celý život jsme se jimi také řídili. Musíme strhnout svoji masku, kterou jsme si byli donuceni nasadit už v dětství čímž vlastně také naše dětství skončilo. Potlačujeme naše  skutečné já protože si uvnitř nevěříme. Celý život nám je vtloukáno do hlavy, že nejsme dost dobří. Že budeme dobří pouze v okamžiku, kdy budeme mít spoustu hmotného majetku. Celý život nám je předhazován někdo lepší. Ve školce, ve škole, v práci… A my se snažíme žít život někoho jiného. Snažíme se být někým, kdo po všech stránkách odpovídá pravidlům a potřebám společnosti. Kdo jde v řadě a nijak nevybočuje.

Ale to nejsme my. Je to naše maska, naše ego, které jedná a rozhoduje se na základě špatných zkušeností našich vlastních či našich rodičů, kteří je vydávají za moudrost a životní zkušenosti a přitom nám tím předávají své nezvládnuté a nevyřešené problémy. Neučí nás jak naplno žít, učí nás, jak se zařadit do výrobního procesu a ničím nevybočovat.

Dosti intenzivně a dlouho jsem řešil otázku, co všecho musím změnit, abych se duchovně posunul a oprostil se od všeho toho negativního balastu, který mi život pouze komplikuje. Jestli budu muset po hořících mostech opustit město a oddat se vábení přírody, prodat veškerý svůj majetek a peníze věnovat na charitu, pořídit si oranžový hábit a oholit si hlavu. A pak co? Posadit se za úsvitu jarního slunovratu v lese na pařez do tureckého sedu, zápěstí na kolena, dlaně směrem k bohu, prsty do špetičky, zavřít oči a ve svojí holé hlavě očekávat duchovní probuzení? To by možná také fungovalo ale příliš se to neslučovalo s tím, co nechci. Nechci pálit mosty. Nechci chodit v oranžovém hábitu a ani nechci přijít o své vlasy, kterých mám již tak málo.

Jenže co se dá dělat, na tzv. lokální úrovni, když nám nejde meditovat, nevěříme na anděly, nikdy jsme nepocítili přítomnost duchovního ochránce, mimozemskou bytost jsme také nikdy neviděli, žádný duch nám nikdy nechodil v kuchyni ani nehýbal záclonami a proto nemáme žádné duchovní zkušenosti, které by nás přivedly na spirituální cestu. Co můžeme udělat pro probuzení svojí duše? Co můžeme udělat pro naplnění svého srdce láskou?

Existuje pro to několik způsobů, které nás nijak nebudou omezovat a lze je jednoduše aplikovat v tomto životě.

Jedním z nich je konání dobrých skutků. Drobností. Nezištných. Počkám na souseda s výtahem. Podržím sousedce dveře. Pustím cizího člověka před sebe ve frontě. Nabídnu kolegovi v práci pomoc, když mám chvíli čas. Určitě vás napadne spousta dalších příležitostí. Důležité je nic neočekávat na oplátku. Vykonat dobrý skutek, jenom proto, abychom druhému prostě pomohli. Nejde o obchod, jde o projev naší dobré vůle. Když budeme očekávat něco na oplátku, tak se nemusíme dočkat, což nás zklame a ve finále takový „dobrý skutek“ bude působit kontraproduktivně.

Další věc, která mě ohromě baví je usmívat se na lidi a dívat se jim do očí. Tohle nejde dělat na sílu a vždy, funguje to pouze, když mám dobrou náladu, protože jinak bych se usmíval kysele a opět bych nevytvářel pozitivní energii. Takže když je mi fajn např. proto, že jsem vykonal dobrý skutek, dívám se lidem do očí a usmívám se při tom. Ještě jsem se nedostal tak daleko, abych experimentoval na náhodných cizích lidech, které potkávám ve městě na ulici ale určitě se mi to daří v práci nebo paneláku, kde bydlím. Nevěřili byste, co všechno se dá v očích vašich známých, sousedů, kolegů či kamarádů spatřit. Člověk, který vystupuje velmi sebejistě a šíří kolem sebe strach má sám ustrašený pohled a vy si uvědomíte, že to jak ho znáte je ve skutečnosti pouhá maska a najednou mu odpustíte jeho nerudné chování k vám, protože už víte, že je vlastně zoufalý, vystrašený a spíš než s vámi má problém sám se sebou. V běžném životě se často mezi sebou bavíme a přitom se na sebe ani nedíváme. Je to škoda neboť pouhým pohledem do očí se dá o člověku spousta věcí zjistit. A nejenom to. Pokud k upřímnému pohledu do očí přidáte i upřímný úsměv, uvidíte, že lidé kolem vás začnou rozkvétat. Vyžaduje to tedy, hlavně ze začátku, nějakou tu odvahu, ale výsledky budou stát rozhodně za to. Spatříte v očích občas strach, smutek, plachost ale také něhu, pochopení i lásku.

Velmi podstatnou částí podpory duchovního růstu je odpouštění respektive vnímání životních situací takovým způsobem, aby nebylo potřeba odpouštět.. Ať už nám kdokoliv provede cokoliv zlého, je dobré rozlišit dvě věci. Pokud nám někdo ublížil s vědomým záměrem nám ublížit, zřejmě v životě některé věci nechápe a vytváří si tím pro sebe karmu, takže dříve nebo později, to co udělal on nám, udělá někdo jemu. Ale nejsme to my, kdo by měl brát univerzální zákon do svých rukou. Od toho tu máme jiné šajby. My jste ten, kdo má díky tomu příležitost získat zkušenost a něco se naučit. Takže za tu příležitost poděkujme a dotyčnému popřejme hodně štěstí do dalšího života (upřímně, ne jízlivě). Pokud nám někdo ublížil nevědomě, je dobré si to také uvědomit a nesoudit člověka podle jeho činů ale podle jeho záměrů. Není pro dítě horší zkušenosti, než když v dobré víře natrhá své mámě květiny ze zahrádky, za což je náležitě potrestán, protože jeho máma takový čin vnímá jako vandalismus a znehodnocení těžce pěstovaného záhonu, kdežto její dítě jí jenom chtělo udělat radost a dát najevo svoji lásku. Jak rychle v takových okamžicích dochází k zásadním křivdám a vytváření energetických bloků, snad ani nemusím dodávat.

Dobré je naučit se nemít za každou cenu pravdu. I když vím, že pravdu mám já J můžu si ji nechat pro sebe, dokud o ni někdo neprojeví zájem. Všiml jsem si, že spoustu lidí v mém okolí, skutečná pravda ani nezajímá. Mají prostě tu svoji. Ale stejně jako není dobré za každou cenu svoji pravdu prosazovat (a chci, a chci, a chci) tak také není dobré násilně své názory potlačovat. Ideální je s láskou v srdci akceptovat to, že každá informace má pro každého svůj správný čas a pokud někdo ještě není připraven, není dobré mu cokoliv vnucovat. Až bude připraven, dozví se vše v pravý čas. To platí zejména pro nás, konspirační teoretiky. Musíme sloužit jako studnice vědění a alternativních skutečností, kam si každý pro potřebné informace zajde, a ne jako vodní dělo, které každého s mainstreamovým názorem smete a nenechá na něm nit suchou.

Určitě existují další příležitost jak na sobě pracovat ale není dobré se příliš zahlcovat. Když si na sebe naložíme spoustu úkolů, nebudeme dělat žádný pořádně a nakonec to vzdáme, protože nepocítíme výsledky. Duchovní cesta sebepoznání je možná někdy křivolaká ale rozhodně ji stojí za to projít, byť ovoce, které během ní okusíme může být kyselé, můžeme si být jistí, že jiné bude sladké. A bude ho hodně.

Zatím si nejsem jist jestli oním vysněným cílem není sama cesta ale rozhodně se to pokusím zjistit. Zkuste to taky…

Lencher Falprea

Zdroj: http://www.probuzeni.blogspot.cz/2010/12/duchovni-probuzeni-nas-soucasny-zivot.html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář