Andělé bez hranic

Je 6.4.2012 a já opět sedím ve škole v kanceláři a mám chuť vám napsat. Tentokrát to však snad nebudou jen mé názory a výkřiky do temnot.

Tímto článkem bych vám ráda poděkovala. Včera jsem na chatu Nové země dostala jeden krásný komentář:

Komentář od grétka 16 hours ago

Ja len par dni, mozno dva viem, ze andelebezhranic je tvoja stranka. 

Hoci som tu od augusta minuleho roku, tak som to nevedela, kedze ako pozeram, si tu v tom case nepisala.

Tak sa ti chcem za tvoju stranku podakovat, lebo to dva roky bola jedina duchovna stranka, ktoru som denne citala a ktora ma dva roky aj drzala. Bolo to moje jedine svetielko.

Az od minuleho leta som objavila Lumirovu VZS a NZ a Fevu, ale chodim k tebe denne nadalej.

Teraz je uz ich tak vela, ze stratena sa necitim, ale to jedine svetielko, co som mala dva roky, som mala v tebe. Tak ti za to este raz velmi dakujem. Nemozes mat ani predstavu ako si mi tym zasiahla do zivota a ako ma nim dva roky sprevadzala.  

Chtěla bych Grétce velmi poděkovat, protože mi v tu chvíli, kdy jsem si to četla, udělala takovou radost, že si to ani sama neumí představit.

Chtěla bych vám napsat, že to vy jste pro mně světýlka ve tmě. To vy mě mnohokrát podržíte, ačkoli to sami vůbec netušíte.

Já jsem někdo, kdo sem byl vyslán na pomezí roku 1984 a 1985, kdy Zemi hrozilo opravdové nebezpečí jaderné havárie. Ta se tedy uskutečnila hnedka v roce 1986, ale nebyla v takovém měřítku, v jakém by se stala, kdyby se nenarodila celá skvadra indigových dětí, mezi nimiž jsem byla i já.

Jsem vyslancem vysokých bytostí z Melchiorova středu. Přišla jsem sem z místa, kde existuje pouze láska v srdci, kde všechno je věčné a nekonečné. Láska vládne všemu, co je a existuje.

Nic méně má duše si zvolila cestu, kdy doslova přetočila hvězdné hodiny a vrátila se zpět ve svém vlastním čase a nikoli proto, že by ji to bavilo, ale proto, aby pomohla lidem a planetě Zemi.

Přišla jsem sem do hustého prostředí a velmi nízkých vibrací. Přišla jsem do místa, kde vládnou strach a zloba. Kde jsou lidé zotročovaní a trpí, aniž by to sami věděli a aniž by znali důvod, proč se to vlastně všechno děje.

A upřímně řečeno, nejsem tady na dovolené. Země je v této době jedno z nejhorších míst, kde bych dovolenou chtěla trávit.     

Jsem tady proto, abych lidem pomohla už tím, že budu držet zvednutou vibrací páté dimenze.

Jsem tady proto, abych lidi mohla učit. Abych se jím snažila ukázat, že tady existují i jiné dimenze, kde jsou jiné světy a žijí na nich jiné bytosti diametrálně odlišným způsobem života, na který jste zvyklí vy tady, na Zemi.

Umíte si představit, jak příšerné to potom pro mě je, když někdo moje slova odmítá?

Mnoho krát jsem ve svém životě bohužel zažila lidi, kteří mi tvrdili, že duchovnem se chleba nenají. Kde pak duchovno, jsou i tací, kteří odsuzují obyčejné studium na vysoké.

Jsem často, bohužel velice často, doslova zoufalá. Slova jsou jediný prostředek, kterým můžu bojovat proti korupci a lžím, které se vás zmocnili za všechna ta tisíciletí, kdy žijete ve strachu oddělení od zbytku kosmu.

Ale pak víte, jak je to strašné, když musím mlčet?

Nebo když někdo krytizuje a haní, co jsem napsala či řekla a já přitom na něm vidím, že sám žije v temnotách strachu?

Stalo se mi to mnoho krát.

Většina lidí je prostě slepá a hluchá a co je horší, oni takoví chtějí zůstat!!

Mnoho lidí je tady bez božské jiskry v srdci, nebo je jejich srdce zraněné, jejich duše je zahanbená, ušlápnutá, zraněná.

A lidé to nechtějí vidět, nechtějí to cítit, nechtějí si to přiznat.

Ale proč jsme potom tady my, indigoví?

Kvůli čemu tu trpíme v tomhle světě, spolu s vámi, když nás nechcete slyšet, nechcete vidět, nechcete pochopit?

Mnoho krát jsem si v životě připadala jako neschopná a nepotřebná měňavka v louži bláta.

Mnoho krát mi přišlo, že selhávám ve svém úkolu přinést sem osvětu nového světa, nového zítřku, nové dimenze poznání.

Ale v posledních letech jste mě mnoho krát podrželi právě vy, moji čtenáři.

Protože vy čtete moje slova.

Protože mi dovolujete předat vám to, s čím jsem sem přišla.

Dovolujete mi, vykonávat tady svoji práci.

Dáváte mi tím náboj, energii, naději.

Naději, že lidstvo na Zemi není ještě úplně ztracené.

Kvůli tomu jsme sem přišli, my všichni indigáčci, lidé fialového plamene, křišťálové děti, duhoví lidé atd atd.

Kvůli tomu jsme tady, protože tu mezi vámi vidíme i takové lidi, kteří nám dávají naději na lepší zítřek.

A i když ti mrňouskové, kteří se teď rodí, jsou jiní, nežli jste byli vy, oni nejsou špatní.

Vím, že se tady zavedlo mnoho pojmů typu dislexie, disgrafie atd. Ale jsou to prostě neslmysly. Děti jsou jiné, protože Země se vyvíjí a sama se rozhodla, že je, nás všechny požádá o pomoc a podporu v důležitém okamžiku svého planetárního vývoje.

Většina mrňousků ještě není schopna vám tohle všechno takhle sdělit, protože jsou ještě mladí. Neprošli takovou školou života jako já a nemají ještě vyvinutý aparát, jak s vámi komunikovat.

Ale věřte mi, že je velmi těžké komunikovat s někým, kdo má zavřené srdce. Kdo se tváří, jako by své srdce vůbec nikdy nepoznal.

Proto jsem vděčná za to, že jste tady vy, moji čtenáři.

Jsem vděčná za to, že když už začnu lámat hůl nad celým lidstvem… což jsem několik krát ze zoufalství udělala, najde se vždycky někdo, kdo mě podrží už tím, že mu smím pomoct.

Protože ono je celkem úplně jedno, že jsem se narodila jako někdo, kdo má schopnost najít odpověď na téměř každou otázku, která existuje. Je to úplně fuk, když pak vidím, že lidé na má slova vůbec nedbají a stejně jdou a udělají si věci, jak sami chtějí a většinou to končí průšvihem.

A tak vám děkuji.

Děkuji za to, že jste, že existujete a že vám svými slovy můžu aspoň trošku usnadnit cestu životem.

Děkuju.